Testatika

Před mnoha lety proběhla dokonce i mnoha velkými deníky zpráva, že společenství Methernithů ve švýcarském Lindenu vlastní stroj, který je kromě toho, že pohání sám sebe, schopen produkovat poměrně mnoho použitelné energie navíc. Okamžitě se ozvaly hlasy, že je to hloupost, „perpetuum mobile“, a že takový stroj odporuje všem větám Termodynamického zákona, takže se v podstatě není o čem bavit. Linden nicméně časem navštívila spousta lidí, mezi nimiž byla i celá řada vysokoškolských profesorů a jiných špičkových odborníků. Přišli, viděli, fotografovali, filmovali, osahávali, zírali – a nechápali. Nechápou dodnes.

testatika

 

Shrnuto a podtrženo – tento stroj existuje a funguje, i když se jeho princip vymyká všemu, co dosud známe a jsme schopni využít. Tedy – byli bychom schopni, jenže Methernithé mlčí a nehodlají vydat své tajemství. Lidé tohoto uzavřeného společenství žijí jako mírumilovní „prvotní křesťané“, nijak netouží po slávě ani po bohatství a své mlčení odůvodňují obavami ze zneužití principu svého stroje pro vojenské účely. Bůh ví, že mají pravdu…

Stroj vybavený dvěma protiběžnými kotouči vypadá jako Wimshurstův generátor statické elektřiny, vybavený dvěma protiběžnými kotouči o průměru 60 cm (obr. 1). Do chodu se uvádí prostým pootočením jednoho z kotoučů prstem. Rozběhne se, a pak už nevyžaduje žádný další příkon. Přístroj na obrázku má na výstupních svorkách napětí okolo 200V a poskytuje elektrický výkon 3kW.

 

testatika-2

 

Shoduji se s názorem mladého rakouského elektroinženýra Haralda Chmely, který předpokládá, že stroj, jemuž jeho duchovní tvůrce Paul Baumann, současně hlava Methernithského společenství, říká Testatica nebo Thesta-Distatica, funguje jako automotivní tepelné čerpadlo. Chmela je mi velice blízký, neboť ve svých úvahách rovněž používá maxwellovský pohled a oba vnímáme energii jako kapalinu.

Harald to vysvětluje takto: „Elektrony jsou obdobně jako teplo všude, ale nelze je přímo využít. Abychom je nahromadili, musíme vytvořit spád. Zkušeností s různými vlastnostmi pólů influenčních přístrojů (např. Wimshurstova) naznačují, že k tomu může dobře posloužit zejména kladný pól vysokého napětí.

Shromážděné elektrony pak musí být převedeny (transformovány) na jinou úroveň (u tepelného čerpadla se toho dosahuje zvýšením teploty), aby mohly vůči okolnímu prostředí vykonávat nějakou práci. Testatika tedy musí mít komponenty, v nichž se napětí transformuje směrem dolů a současně logicky zesiluje proud. Větší proudy se po minimalizaci napětí nesnaží ihned rozptýlit do prostředí a lze je „dostat do latě“ zatěžovacím odporem.

Obdobnou funkci má „chladná elektroda“ – absorbér tepelného čerpadla, která sice sbírá jednotky tepelného rozdílu, ale na druhé straně je nemůže odevzdat do mnohem teplejšího okolí. Tyto jednotky tepla by se opět ztratily bez jakéhokoli využití. K takto shromážděným „kouskům teploty“ proto přidáváme kompresorem další. Společně pak mohou vykonávat práci, to znamená zpětně pohánět i samotné tepelné čerpadlo.

Ze zkušeností s chladícími kapalinami lze vyvodit, že patrně existují dva různé stavy elektřiny, podléhající podobně jako chladivo v obvodu tepelného čerpadla fázové změně.

Galvanický proud proudící vodičem lze přirovnat ke kapalině, která teče pod tlakem v trubce. Elektrostatické vysoké napětí lze naproti tomu přirovnat ke zplynované kapalině, rozptýlené za sníženého tlaku ve volném prostoru.

Lindenský experiment

V souvislosti s Testatikou je popsán údajně principiální experiment, který patrně nemá nic společného s produkcí odebírané elektrické energie; zachycuje pouze elektrostatickou energii, potřebnou k pohonu kotoučů. Při pokusu byl použit permanentní magnet ve tvaru „U“, ve spojení s deskovým kondenzátorem vloženým mezi jeho ramena a jakousi anténou opatřenou cívkou, navinutou na horním konci tělesa magnetu. Tato sestava patrně vytváří vysoké napětí; míní Chmela a dále věc nekomentuje.

lindensky-experiment

Přispěju tedy se svou troškou do mlýna.

Princip je jednoduchý, a přesto se ho dosud nikomu nepodařilo odhalit. Pokusme se tedy pochopit tuto věc z pohledu hladin maxwellovského „fluida“.

Představte si dva protiběžné víry, vyvolané dvěma vrtulkami, ponořenými do vody nekonečně velké nádoby. Jejich osy jsou rovnoběžné a pohony pevně upevněné k rovné laťce. Když do prostoru mezi nimi ponoříme horizontální lopatkové kolečko na hřídeli, nebude se otáčet, snad jen tak pocukávat sem a tam. Situace se poněkud změní, začneme-li současně pravidelně naklánět laťku s vrtulkami ze strany na stranu, ale stále v ose společné s osou lopatkového kolečka. Při optimálním náklonu (odklon jednoho a příklon druhého víru) se kolečko rychle roztočí, pak znovu zastaví a nato opět roztočí, ale tentokrát opačným směrem. Radikální změna ovšem nastane, pozměníme-li rychlost otáčení vrtulek tak, aby jeden z vírů zeslábl a druhý posílil. Pak se začne lopatkové kolečko pravidelně otáčet v jednom směru. Na jeho hřídel teď můžeme například navíjet nit – bude tedy vykonávat práci. Co to má společného s Lindenským experimentem?

Permanentní magnet vytváří bez jakéhokoliv měřitelného příkonu dva víry v maxwellovských hladinách energie. Na tomto místě je narušena rovnováha, což se projevuje například tím, že se na vývodech smyčky protahované víry mezi póly magnetu objeví (indukuje) elektřina. Je to prastarý Faradayův poznatek, na jehož principu odedávna fungují všechny naše elektrické stroje.

Když mezi póly magnetu vložíme deskový kondenzátor (viz schéma Lindenského experimentu) nenaměříme na jeho vývodech žádné napětí. Chová se prostě jako to lopatkové kolečko mezi dvěma víry. Ani kývání magnetem nám zde nepomůže.

Zde ale evidentně přichází ke slovu třetí komponent – uvedená cívka z tlustého drátu, ovinutého v několika závitech kolem horní části korpusu magnetu. Vynálezce Baumann zakončil vývody tak, že z nich nahoře, nad magnetem, vytvořil asi šedesáticentimetrový, pájkou spojený dipól. Pak už prostě jen vsunul do mezery mezi póly magnetu kondenzátor sestávající z několika plechů a destiček dielektrika a vyzval přítomné, aby jeho vývody připojili k voltmetru. Ten k jejich bezmeznému údivu ukazoval napětí 700 V!

Zajímavé je, že se tento zdánlivě jednoduchý pokus nikomu nepodařilo replikovat. MIMO BAUMANNŮV DŮM TO NEFUNGUJE… Paul Baumann tehdy konstatoval: „Kdo pochopí princip tohoto pokusu, pochopí i to, jak funguje Testatika.“

Jak se zdá, nikdo z celého davu výzkumníků, kteří se o to pokoušeli, nepochopil… Nikoho totiž jaksi nenapadlo, že tam, kde je ANTÉNA, musí být i nějaký SIGNÁL, který přijímá! V místnosti, kde lišák Baumann předváděl svůj pokus, musel mít generátor, vysílající pravidelné vysokofrekvenční pulsy zachycované anténou indukční cívky navinuté na magnetu. (Rozměr dipólu chytrému leccos napoví… a jistou roli zde hraje i permeabilita použitého magnetu.) Magnetické pole cívky narušovalo pole permanentního magnetu. Posílilo jeden z jeho pólů, zatím co druhý byl oslaben… a „lopatkové kolečko“ umístěné mezi nimi se začalo otáčet. Jasné?

Tato úvaha přesně zapadá do Chmelovy hypotézy. Vraťme se tedy k jeho skvělému výkladu.

Čerpadlo na volnou energii

Při tomto postupu je nutná dvojí transformace, protože volná energie je čerpána během snižování vysokého napětí. Ve vysokém napětí ještě žádná není, takže ji k napájení stroje nelze využít. Toto nízké napětí, které již obsahuje volnou energii, je posléze opět transformováno vzhůru, což následně umožňuje pohon kotoučů. To ovšem neznamená, že kotouče nelze pohánět i jinak. Mohl by to zařídit i běžný motorek vybavený regulátorem otáček. A skutečně – existují obrázky malých typů Testatiky, jejichž kotouče pohání malý elektromotor. (Tyto stroje zároveň nejsou vybaveny soustavou, užívající „U“ magnety. Pozn. gewo) Jestliže je takto vyrobená energie kompatibilní k naší a nejde o negativní elektřinu (tedy tu, která při zkratu chladí, takže se na drátech vytvoří námraza), není to žádný problém. Baumann ale zjevně chtěl zavést úplně nový princip, a proto se zřekl využití jakýchkoli konvenčních elektronických součástí.

Neobvyklé řešení

Další zvláštností je, že Baumannovy stroje nemají dotykové sběrné kartáčky, obvyklé u influenčních generátorů statické elektřiny. U klasického influenčního stroje je nemožné dosáhnout oddělení nábojů bez odvodného účinku neutralizátorů. Protože u Testatiky nejsou, lze usoudit, že se influence projeví i bez odvodu, jenže pak probíhá v pozitivním i negativním směru, takže tu nakonec nezbývá žádný užitečný statický náboj. Z pohledu dynamiky zde ovšem musí docházet k posunu náboje, což se jeví jako střídavé napětí. Disky bez odvaděčů jednoduše fungují jako generátor střídavého napětí. Dá se říct, že kotouče Testatiky současně představují jakýsi motor/generátor, protože jím generovaná mechanická frekvence je mnohem nižší než elektrická. V jedné zprávě je zajímavá zmínka o odporech (1k), jimiž jsou přemostěny všechny segmenty kotouče. Toto zapojení představuje elektrostatický asynchronní motor s kotvou nakrátko. Střídavé napětí nesnímají z kotoučů vodivé kontaktní kartáčky, ale bezdotyková „tykadla“, která ho odvádějí do velkých „kondenzátorů“, v nichž se možná skrývá klíč ke zpětnovazebnému účinku.

Vlnění

testatika-3

Frekvence generované mechanickými systémy jsou obecně vzato velmi nízké. Za produkci vysokofrekvenčního střídavého napětí na kotoučích by ale mohl být zodpovědný jiný efekt, tvorba vlnění. Podívejme se, jak vzniká vlnění na jezeře či na moři. Dující vítr napřed na hladké vodní hladině způsobí malé nepravidelnosti, které se pak zvolna kupí do vlnek a vln. Bez rezonančního obvodu se tak vytvoří vlny, oscilace, jejichž kmitočet odpovídá síle a stálosti větru.

Něco podobného se může dít i s elektrony. Jestliže klidně spící hladinu elektronů na povrchu vodiče čechrá vhodný, pravidelný vzruch, může i bez rezonančního obvodu vybudit oscilace o velmi vysokém kmitočtu. Jako v případě větru a vodní hladiny zde platí, že čím slabší je toto „proudění“, tím vyšší frekvenci má vytvářené vlnění, zatímco silnější podráždění vyvolá nižší frekvenci; méně vln, které jsou ovšem úměrně k síle větru vyšší. Tato úvaha se kryje s pozorováním lidí, kteří tvrdí, že uvnitř, v centru velkých „hrnců“ po stranách Testatiky, jsou cívky nebo jakési tlusté spirály s minimálním počtem závitů. Protože se zde vysokou frekvencí přenáší malý výkon, vystačíme při použití Teslova transformátoru jen s několika málo závity, abychom se dostali do rezonance. Ke snížení vysokého napětí nutně musí docházet v „hrncích“.

testatika-4

I když se v několika detailech liší, naprosto všechny Baumannovy stroje mají několik takových komponentů o různých velikostech. Lze se domnívat, že tyto domnělé „velké kondenzátory“ slouží ke koncovému odběru použitelné elektrické energie, přečerpávané z aktivního vakua, zatím co ty menší zásobují okruh, odpovídající za pohon. Tímto způsobem oddělené autonomní okruhy se vzájemně neovlivňují, takže zatížení na straně odběru neohrožuje pravidelný chod generátoru kmitočtu (protiběžných disků).

Hlavní výstup přichází rovnou z obou velkých „hrnců“ a na žádném z obrázků nelze vysledovat nějaké propojení výstupních svorek s jinými součástkami. Jejich napájení přichází z protilehlých stran stroje, tedy přesně odtamtud, kde je na každém známém influenčním aparátu nejvyšší napětí. Odebíraný výkon je ovšem hodně nízký; může tedy sloužit jen k vyvolání procesu „čerpání“ volné energie z domnělých kondenzátorů.

Tyto nepostradatelné „hrnce“ skrývají klíč k funkci celé Testatiky! To je hlavní důvod, proč neexistuje žádný obrázek jejich vnitřku, protože jejich uspořádání bude s největší pravděpodobností velice prosté. Za náznak toho, že uvnitř jsou vinuté cívky, možná lze považovat jednu okolnost, patrnou na fotografiích rozestavěného velkého stroje. Povalují se tam kostry čtyř cívek, které by podle rozměrů mohly být zasunuty do „kondenzátoru“. Nikde jinde nemají použití. (Je ovšem také možné, že z nich byl odvinut drát použitý k jiným účelům. Pozn. gewo)

Tolik ing. Harald Chmela. V příspěvku jsem použil výtažků z materiálů, zveřejněných na pravděpodobně nejskvělejší stránce na téma „energie jinak“, která v současné době existuje na www. Umíte-li německy, neopomeňte si otevřít http://www.hcrs.at

Testatika v žádném případě neporušuje termodynamický zákon o zachování energie, jehož dosah měl být už dávno rozšířen. Svou sílu bere z prostředí, které nelze ohraničit žádným myšleným plotem upleteným z rovnic, a v pozměněné formě ji do něj znovu vrací. Je to stejné „perpetuum mobile“ jako mlýnek stojící nad potokem. Snad s jedním maličkým rozdílem – v tomto potůčku teče volná energie, jejíž koloběh ve vesmíru se podobá koloběhu vody v přírodě.

Nic není osamocené, všechno je součástí všeho a všechno souvisí se vším.

Jiří Wojnar

Překlad © gewo 2002