V roce 1945, když spojenecké síly konečně osvobodily koncentrační tábor Bergen-Belsen, naskytla se jim scéna chaosu a nepředstavitelného utrpení. Přeživší, kostnatí a slabí, bloudili ruinami a hledali zbytky jídla, známé tváře nebo jakékoli známky života. Vzduch byl plný úlevy i smutku, strašidelné směsice svobody a ztráty.
Uprostřed této zkázy se dva přeživší spatřili a náhle se zastavili. Ačkoli byli příliš křehcí na to, aby mluvili, natáhli se k sobě a objali se, jako by si chtěli potvrdit, že lidstvo stále existuje. V tom krátkém, chvějícím se okamžiku sdíleli svět emocí, smutku za to, co bylo ztraceno, vděčnosti za to, co zbylo, a naděje, že život může ještě pokračovat. Voják, který byl svědkem této scény, později řekl, že ticho mezi nimi bylo silnější než jakákoli slova. Toto jediné objetí se stalo trvalým symbolem vytrvalosti a ukázalo, že i po nepopsatelné hrůze může schopnost lásky a spojení stále přežít.