Pojem „objektivita“

Pojem „objektivita“ se jeví být moderním pojmem, avšak vývoj tohoto konceptu sahá hlouběji do historie. Souhlasíme s Dastonovou a Gallisonem, kteří tvrdí, že „dějiny objektivity jsou jen podmnožinou mnohem delších a rozsáhlejších dějin teorie poznání, to znamená filosofického zkoumání překážek, které se staví na odpor poznání a vědění“ (Daston – Gallison 2007, 29). Adjektivum „objektivní“ (lat. objective) zavedli do filosofie již ve 14. století scholastikové Duns Scotus a William Ockham, avšak ve zcela odlišném významu, než jak jej chápeme dnes: „Od samého počátku byl [pojem obiectivus/obiective] vždy spárován se subiectivus/subiective, ale ty pojmy původně znamenaly skoro přesný opak toho, co znamenají dnes. ‚Objektivní‘ odkazovalo k věcem, které jsou předkládány vědomí, zatímco ‚subjektivní‘ odkazovalo k věcem samým o sobě“ (Daston & Gallison 2007,
29).
Tento scholastický význam lze nalézt ještě u Descarta, který rozlišuje „formální realitu“ našich myšlenek, tj. nakolik odpovídají něčemu ve vnějším světě, s jejich „objektivní realitou“, tj. míru skutečnosti, kterou mají
z hlediska pravidla jasnosti a rozlišenosti, jež ovšem naplňují i ideje (např. idea Boha) bez ohledu na to, zda jim odpovídají hmotné předměty. René Descartes v Meditacích o první filosofii (1641) skutečně přisuzuje „objektivní realitu“ (realitatis objectivae) ideji nanejvýš dokonalého jsoucna.3 Proto pojem „objektivní“ – v českém překladu „předmětný“ – používá Descartes zejména v důkazu boží existence ve III. Meditaci:

„Ideje, jež mi ukazují substance, jsou totiž bezpochyby něčím větším a obsahují v sobě takříkajíc více předmětné reality [realitatis objectivae] než ideje, které reprezentují pouhé mody či akcidenty; a idea, skrze niž chápu nějakého nejvyššího Boha, věčného, nekonečného, vševědoucího, všemohoucího a stvořitele všech věcí, které kromě něho jsou, má pak v sobě rozhodně více předmětné reality než ideje, skrze něž se ukazují konečné substance. […] Nelze říci, že je snad tato idea Boha materiálně nepravdivá, a může být proto od ničeho […]: právě naopak, když je naprosto jasná a rozlišená a obsahuje více předmětné reality než kterákoli jiná, žádná idea není o sobě pravdivější“ (Descartes 2003, 40, 45). Pojem „objektivní“ spojuje Descartes s epistemologickou jasností a rozlišeností ideje Boha jako „nekonečné substance“, což ji činí pravdivější a objektivnější než cokoli jiného. Kvalita „objektivní“ proto souvisí s pravdou, která je dána pravidlem clare et distincte a náleží u Descarta více idejím než smyslové zkušenosti – v hierarchii od ideje nekonečné substance Boha, přes konečnou substanci myslící (res cogitans), po substanci tělesnou (res extensa). Descartes tedy vymezil objektivní poznání pozitivně, když je spojil s pravdou, jež je dána pravidlem jasného a rozlišeného, avšak náleží ve větší míře abstraktním idejím než smyslové empirii. Ačkoli se tedy u Descarta vztahuje pojem objektivní k pravdivému poznání dokonalého jsoucna, toto jsoucno je z empirického pohledu nedokazatelné, a proto bychom ho dnes za objektivní zřejmě neoznačili.