Když britské síly v dubnu 1945 vstoupily do koncentračního tábora Bergen-Belsen, očekávaly vězně, ale místo toho nalezly živou noční můru. Tábor byl plný desítek tisíc vyhublých vězňů ležících mezi hromadami mrtvol. Nemoci, hlad a vyčerpání pohltily téměř všechny. Osvoboditelé ztichli – neozýval se žádný jásot svobody, jen těžké ticho smrti a nevíry.
Mezi nimi byla i mladá britská zdravotní sestra, sotva vycvičená na to, co viděla. Opatrně se pohybovala mezi těly a hledala jakékoli známky života. Když našla kostlivou ženu, která sotva dýchala, nalila trochu vody do hrnku a pomohla jí napít se. Ženiny popraskané rty se slabě pohybovaly a vytvořily jediné slovo – „Danke“ – „děkuji“.
Toto jediné slovo zlomilo sestře klid. Uvědomila si, že po letech krutosti a mlčení byla posledním činem této křehké ženy vděčnost. Sestra plakala, protože věděla, že by mohla být poslední, kdo tento hlas uslyší. Bergen-Belsen se stal symbolem ceny lidské krutosti – a malých, srdcervoucích okamžiků lidstva, které stále přežívaly uprostřed nepředstavitelné hrůzy.
