Archiv pro měsíc: Květen 2019

Před mnoha lety proběhla dokonce i mnoha velkými deníky zpráva, že společenství Methernithů ve švýcarském Lindenu vlastní stroj, který je kromě toho, že pohání sám sebe, schopen produkovat poměrně mnoho použitelné energie navíc. Okamžitě se ozvaly hlasy, že je to hloupost, „perpetuum mobile“, a že takový stroj odporuje všem větám Termodynamického zákona, takže se v podstatě není o čem bavit. Linden nicméně časem navštívila spousta lidí, mezi nimiž byla i celá řada vysokoškolských profesorů a jiných špičkových odborníků. Přišli, viděli, fotografovali, filmovali, osahávali, zírali – a nechápali. Nechápou dodnes.

Shrnuto a podtrženo – tento stroj existuje a funguje, i když se jeho princip vymyká všemu, co dosud známe a jsme schopni využít. Tedy – byli bychom schopni, jenže Methernithé mlčí a nehodlají vydat své tajemství. Lidé tohoto uzavřeného společenství žijí jako mírumilovní „prvotní křesťané“, nijak netouží po slávě ani po bohatství a své mlčení odůvodňují obavami ze zneužití principu svého stroje pro vojenské účely. Bůh ví, že mají pravdu…

Stroj vybavený dvěma protiběžnými kotouči vypadá jako Wimshurstův generátor statické elektřiny, vybavený dvěma protiběžnými kotouči o průměru 60 cm (obr. 1). Do chodu se uvádí prostým pootočením jednoho z kotoučů prstem. Rozběhne se, a pak už nevyžaduje žádný další příkon. Přístroj na obrázku má na výstupních svorkách napětí okolo 200V a poskytuje elektrický výkon 3kW.

Shoduji se s názorem mladého rakouského elektroinženýra Haralda Chmely, který předpokládá, že stroj, jemuž jeho duchovní tvůrce Paul Baumann, současně hlava Methernithského společenství, říká Testatica nebo Thesta-Distatica, funguje jako automotivní tepelné čerpadlo. Chmela je mi velice blízký, neboť ve svých úvahách rovněž používá maxwellovský pohled a oba vnímáme energii jako kapalinu.

Harald to vysvětluje takto: „Elektrony jsou obdobně jako teplo všude, ale nelze je přímo využít. Abychom je nahromadili, musíme vytvořit spád. Zkušeností s různými vlastnostmi pólů influenčních přístrojů (např. Wimshurstova) naznačují, že k tomu může dobře posloužit zejména kladný pól vysokého napětí.

Shromážděné elektrony pak musí být převedeny (transformovány) na jinou úroveň (u tepelného čerpadla se toho dosahuje zvýšením teploty), aby mohly vůči okolnímu prostředí vykonávat nějakou práci. Testatika tedy musí mít komponenty, v nichž se napětí transformuje směrem dolů a současně logicky zesiluje proud. Větší proudy se po minimalizaci napětí nesnaží ihned rozptýlit do prostředí a lze je „dostat do latě“ zatěžovacím odporem.

Obdobnou funkci má „chladná elektroda“ – absorbér tepelného čerpadla, která sice sbírá jednotky tepelného rozdílu, ale na druhé straně je nemůže odevzdat do mnohem teplejšího okolí. Tyto jednotky tepla by se opět ztratily bez jakéhokoli využití. K takto shromážděným „kouskům teploty“ proto přidáváme kompresorem další. Společně pak mohou vykonávat práci, to znamená zpětně pohánět i samotné tepelné čerpadlo.

Ze zkušeností s chladícími kapalinami lze vyvodit, že patrně existují dva různé stavy elektřiny, podléhající podobně jako chladivo v obvodu tepelného čerpadla fázové změně.

Galvanický proud proudící vodičem lze přirovnat ke kapalině, která teče pod tlakem v trubce. Elektrostatické vysoké napětí lze naproti tomu přirovnat ke zplynované kapalině, rozptýlené za sníženého tlaku ve volném prostoru.

Lindenský experiment

V souvislosti s Testatikou je popsán údajně principiální experiment, který patrně nemá nic společného s produkcí odebírané elektrické energie; zachycuje pouze elektrostatickou energii, potřebnou k pohonu kotoučů. Při pokusu byl použit permanentní magnet ve tvaru „U“, ve spojení s deskovým kondenzátorem vloženým mezi jeho ramena a jakousi anténou opatřenou cívkou, navinutou na horním konci tělesa magnetu. Tato sestava patrně vytváří vysoké napětí; míní Chmela a dále věc nekomentuje.

Přispěju tedy se svou troškou do mlýna.

Princip je jednoduchý, a přesto se ho dosud nikomu nepodařilo odhalit. Pokusme se tedy pochopit tuto věc z pohledu hladin maxwellovského „fluida“.

Představte si dva protiběžné víry, vyvolané dvěma vrtulkami, ponořenými do vody nekonečně velké nádoby. Jejich osy jsou rovnoběžné a pohony pevně upevněné k rovné laťce. Když do prostoru mezi nimi ponoříme horizontální lopatkové kolečko na hřídeli, nebude se otáčet, snad jen tak pocukávat sem a tam. Situace se poněkud změní, začneme-li současně pravidelně naklánět laťku s vrtulkami ze strany na stranu, ale stále v ose společné s osou lopatkového kolečka. Při optimálním náklonu (odklon jednoho a příklon druhého víru) se kolečko rychle roztočí, pak znovu zastaví a nato opět roztočí, ale tentokrát opačným směrem. Radikální změna ovšem nastane, pozměníme-li rychlost otáčení vrtulek tak, aby jeden z vírů zeslábl a druhý posílil. Pak se začne lopatkové kolečko pravidelně otáčet v jednom směru. Na jeho hřídel teď můžeme například navíjet nit – bude tedy vykonávat práci. Co to má společného s Lindenským experimentem?

Permanentní magnet vytváří bez jakéhokoliv měřitelného příkonu dva víry v maxwellovských hladinách energie. Na tomto místě je narušena rovnováha, což se projevuje například tím, že se na vývodech smyčky protahované víry mezi póly magnetu objeví (indukuje) elektřina. Je to prastarý Faradayův poznatek, na jehož principu odedávna fungují všechny naše elektrické stroje.

Když mezi póly magnetu vložíme deskový kondenzátor (viz schéma Lindenského experimentu) nenaměříme na jeho vývodech žádné napětí. Chová se prostě jako to lopatkové kolečko mezi dvěma víry. Ani kývání magnetem nám zde nepomůže.

Zde ale evidentně přichází ke slovu třetí komponent – uvedená cívka z tlustého drátu, ovinutého v několika závitech kolem horní části korpusu magnetu. Vynálezce Baumann zakončil vývody tak, že z nich nahoře, nad magnetem, vytvořil asi šedesáticentimetrový, pájkou spojený dipól. Pak už prostě jen vsunul do mezery mezi póly magnetu kondenzátor sestávající z několika plechů a destiček dielektrika a vyzval přítomné, aby jeho vývody připojili k voltmetru. Ten k jejich bezmeznému údivu ukazoval napětí 700 V!

Zajímavé je, že se tento zdánlivě jednoduchý pokus nikomu nepodařilo replikovat. MIMO BAUMANNŮV DŮM TO NEFUNGUJE… Paul Baumann tehdy konstatoval: „Kdo pochopí princip tohoto pokusu, pochopí i to, jak funguje Testatika.“

Jak se zdá, nikdo z celého davu výzkumníků, kteří se o to pokoušeli, nepochopil… Nikoho totiž jaksi nenapadlo, že tam, kde je ANTÉNA, musí být i nějaký SIGNÁL, který přijímá! V místnosti, kde lišák Baumann předváděl svůj pokus, musel mít generátor, vysílající pravidelné vysokofrekvenční pulsy zachycované anténou indukční cívky navinuté na magnetu. (Rozměr dipólu chytrému leccos napoví… a jistou roli zde hraje i permeabilita použitého magnetu.) Magnetické pole cívky narušovalo pole permanentního magnetu. Posílilo jeden z jeho pólů, zatím co druhý byl oslaben… a „lopatkové kolečko“ umístěné mezi nimi se začalo otáčet. Jasné?

Tato úvaha přesně zapadá do Chmelovy hypotézy. Vraťme se tedy k jeho skvělému výkladu.

Čerpadlo na volnou energii

Při tomto postupu je nutná dvojí transformace, protože volná energie je čerpána během snižování vysokého napětí. Ve vysokém napětí ještě žádná není, takže ji k napájení stroje nelze využít. Toto nízké napětí, které již obsahuje volnou energii, je posléze opět transformováno vzhůru, což následně umožňuje pohon kotoučů. To ovšem neznamená, že kotouče nelze pohánět i jinak. Mohl by to zařídit i běžný motorek vybavený regulátorem otáček. A skutečně – existují obrázky malých typů Testatiky, jejichž kotouče pohání malý elektromotor. (Tyto stroje zároveň nejsou vybaveny soustavou, užívající „U“ magnety. Pozn. gewo) Jestliže je takto vyrobená energie kompatibilní k naší a nejde o negativní elektřinu (tedy tu, která při zkratu chladí, takže se na drátech vytvoří námraza), není to žádný problém. Baumann ale zjevně chtěl zavést úplně nový princip, a proto se zřekl využití jakýchkoli konvenčních elektronických součástí.

Neobvyklé řešení

Další zvláštností je, že Baumannovy stroje nemají dotykové sběrné kartáčky, obvyklé u influenčních generátorů statické elektřiny. U klasického influenčního stroje je nemožné dosáhnout oddělení nábojů bez odvodného účinku neutralizátorů. Protože u Testatiky nejsou, lze usoudit, že se influence projeví i bez odvodu, jenže pak probíhá v pozitivním i negativním směru, takže tu nakonec nezbývá žádný užitečný statický náboj. Z pohledu dynamiky zde ovšem musí docházet k posunu náboje, což se jeví jako střídavé napětí. Disky bez odvaděčů jednoduše fungují jako generátor střídavého napětí. Dá se říct, že kotouče Testatiky současně představují jakýsi motor/generátor, protože jím generovaná mechanická frekvence je mnohem nižší než elektrická. V jedné zprávě je zajímavá zmínka o odporech (1k), jimiž jsou přemostěny všechny segmenty kotouče. Toto zapojení představuje elektrostatický asynchronní motor s kotvou nakrátko. Střídavé napětí nesnímají z kotoučů vodivé kontaktní kartáčky, ale bezdotyková „tykadla“, která ho odvádějí do velkých „kondenzátorů“, v nichž se možná skrývá klíč ke zpětnovazebnému účinku.

Vlnění

Frekvence generované mechanickými systémy jsou obecně vzato velmi nízké. Za produkci vysokofrekvenčního střídavého napětí na kotoučích by ale mohl být zodpovědný jiný efekt, tvorba vlnění. Podívejme se, jak vzniká vlnění na jezeře či na moři. Dující vítr napřed na hladké vodní hladině způsobí malé nepravidelnosti, které se pak zvolna kupí do vlnek a vln. Bez rezonančního obvodu se tak vytvoří vlny, oscilace, jejichž kmitočet odpovídá síle a stálosti větru.

Něco podobného se může dít i s elektrony. Jestliže klidně spící hladinu elektronů na povrchu vodiče čechrá vhodný, pravidelný vzruch, může i bez rezonančního obvodu vybudit oscilace o velmi vysokém kmitočtu. Jako v případě větru a vodní hladiny zde platí, že čím slabší je toto „proudění“, tím vyšší frekvenci má vytvářené vlnění, zatímco silnější podráždění vyvolá nižší frekvenci; méně vln, které jsou ovšem úměrně k síle větru vyšší. Tato úvaha se kryje s pozorováním lidí, kteří tvrdí, že uvnitř, v centru velkých „hrnců“ po stranách Testatiky, jsou cívky nebo jakési tlusté spirály s minimálním počtem závitů. Protože se zde vysokou frekvencí přenáší malý výkon, vystačíme při použití Teslova transformátoru jen s několika málo závity, abychom se dostali do rezonance. Ke snížení vysokého napětí nutně musí docházet v „hrncích“.

I když se v několika detailech liší, naprosto všechny Baumannovy stroje mají několik takových komponentů o různých velikostech. Lze se domnívat, že tyto domnělé „velké kondenzátory“ slouží ke koncovému odběru použitelné elektrické energie, přečerpávané z aktivního vakua, zatím co ty menší zásobují okruh, odpovídající za pohon. Tímto způsobem oddělené autonomní okruhy se vzájemně neovlivňují, takže zatížení na straně odběru neohrožuje pravidelný chod generátoru kmitočtu (protiběžných disků).

Hlavní výstup přichází rovnou z obou velkých „hrnců“ a na žádném z obrázků nelze vysledovat nějaké propojení výstupních svorek s jinými součástkami. Jejich napájení přichází z protilehlých stran stroje, tedy přesně odtamtud, kde je na každém známém influenčním aparátu nejvyšší napětí. Odebíraný výkon je ovšem hodně nízký; může tedy sloužit jen k vyvolání procesu „čerpání“ volné energie z domnělých kondenzátorů.

Tyto nepostradatelné „hrnce“ skrývají klíč k funkci celé Testatiky! To je hlavní důvod, proč neexistuje žádný obrázek jejich vnitřku, protože jejich uspořádání bude s největší pravděpodobností velice prosté. Za náznak toho, že uvnitř jsou vinuté cívky, možná lze považovat jednu okolnost, patrnou na fotografiích rozestavěného velkého stroje. Povalují se tam kostry čtyř cívek, které by podle rozměrů mohly být zasunuty do „kondenzátoru“. Nikde jinde nemají použití. (Je ovšem také možné, že z nich byl odvinut drát použitý k jiným účelům. Pozn. gewo)

Tolik ing. Harald Chmela. V příspěvku jsem použil výtažků z materiálů, zveřejněných na pravděpodobně nejskvělejší stránce na téma „energie jinak“, která v současné době existuje na www. Umíte-li německy, neopomeňte si otevřít http://www.hcrs.at

Testatika v žádném případě neporušuje termodynamický zákon o zachování energie, jehož dosah měl být už dávno rozšířen. Svou sílu bere z prostředí, které nelze ohraničit žádným myšleným plotem upleteným z rovnic, a v pozměněné formě ji do něj znovu vrací. Je to stejné „perpetuum mobile“ jako mlýnek stojící nad potokem. Snad s jedním maličkým rozdílem – v tomto potůčku teče volná energie, jejíž koloběh ve vesmíru se podobá koloběhu vody v přírodě.

Nic není osamocené, všechno je součástí všeho a všechno souvisí se vším.

Jiří Wojnar

Překlad © gewo 2002

Zde vyobrazený aparát byl postaven před asi 20 lety společenstvím sídlícím nedaleko švýcarského Bernu. Jeho členové se, žel, rozhodli nikdy nezveřejnit detaily, protože se (… a ví Bůh, že právem!) obávají zneužití použitého principu.

I když návštěvníci jsou stále vítáni, většinu dnes zklame zjištění, že zařízení už není demonstrováno veřejnosti, takže se zdá, že taje tohoto úžasného stroje budou muset znovu odhalit jiní výzkumníci.

————————————————
Jednotka se spouští rukou – pootočením jedním ze dvou protiběžných kotoučů – a pak už běží sama bez jakéhokoliv dalšího viditelného příkonu.

Pohybují se pouze oba kotouče na centrálním ložisku, které se otáčejí asi jednou za sekundu.
Kotouče jsou z průzračného plastu (patrně z plexiskla). Po čelní ploše prvního kotouče je rovnoměrně rozmístěna sada padesáti kovových lamel.
Všem, kteří tento generátor viděli v provozu bylo jasné, že použitelná energie, zčásti využívaná k provozu samotného stroje, je extrahována z okolního prostředí.
„Swiss M/L Convertor“ – „Testatica“, nebo jak říkal vynálezce Baumann: „Testa distatica“ – je samostatný energetický systém, spočívající patrně na bázi samostatně rotujícího Wimhurstova generátoru vysokého elektrostatického napětí.

————————————————
Přestože Tesatiku viděla v provozu spousta lidí, mezi nimi i celé výpravy velmi fundovaných techniků, dodnes nikdo nepochopil na jakém principu pracuje, natož aby úspěšně nereprodukoval výsledek, jehož údajně dosáhla švýcarská komunita v Linden. Jednomu ze šťastlivců, který kdysi navštívil dnes už nežijícího lindenského vynálezce, Paul Baunmann tehdy řekl: „Ten, kdo pochopí následující experiment, bude mít blízko k pochopení jak Testatica pracuje.“

„Lindenský experiment“

Použitý „kondenzátor“ sestával z dvou druhů kovových destičk, hliníkových a měděných, oddělených izolantem z nějakého neznámého materiálu – mohl to být papír nebo plast (nezjištěno).
Dále je třeba mít permanentní magnet ve tvaru „U“, na němž je navinuta cívka s nakrátko sletovanými vývody.

Použitý „kondenzátor“ sestával z dvou druhů kovových destičk, hliníkových a měděných, oddělených izolantem z nějakého neznámého materiálu – mohl to být papír nebo plast (nezjištěno).
Dále je třeba mít permanentní magnet ve tvaru „U“, na němž je navinuta cívka s nakrátko sletovanými vývody.

Baumann vsunul „kondenzátor“ mezi póly magnetu a požádal přítomné svědky, aby desky připojili ke svorkám voltmetru. K jejich údivu ukázal voltmetr, který si přinesl jeden z nich, napětí 700 V, přičemž hodnota příležitostně „padala“. Tento experiment se snažilo zopakovat mnoho lidí, nicméně nedospěli k žádnému výsledku.

CO SE MOŽNÁ ODEHRÁLO (I KDYŽ SI TÍM VŮBEC NEJSEM JIST!)
Pan Baumann například mohl upravit vhodný izolant (plexisklo apod.) do formy elektretu.

Je známo, že pokud plexisklo nebo obdobný plast zahřejeme až na mez vláčnosti (na dotek je lepkavé a pak ho vystavíme poli vysokého napětí prostřednictvím plechových elektrod, přiložených k oběma plochám po dobu chladnutí, získáte jakousi vysokonapěťovou baterii. Z plechových elektrod lze trvale odebírat náboj VN; obdobně jako z páskového elektrostatického mikrofonu.
Jakou roli navíc přitom hraje magnet, cívka a odlišný materiál kovových destiček je ještě třeba zjistit.
Co se týče použitých materiálů, pohled na další části aparátu naznačuje, že také bezkontaktní snímače, takzvané „tastery“ odebírající náboj z rotujících kotoučů, jsou zhotoveny z perforovaného hliníkového plechu, odděleného plexisklem od měděné zadní strany.

VYCHÁZÍ TESTATIKA Z WIMSHURSTOVA GENERÁTORU?
Teorie funkce Wimhurstova elektrického stroje je známá. Protiběžná rotace dvou kotoučů z plastu, skla, tvrdé gumy, apod. (lze použít i dvě vinylové gramodesky) vyvolává pohyb vzduchu mezi lamelami, jehož molekuly se zásluhou frikce stávají elektricky aktivními. Dochází k nepřetržitému nabíjejí sběrných lamel elektrostatickým nábojem, což se v mezerách mezi nimi projevuje formou záblesků. K jejich zamezení je s centrem obou kotoučů spojena série oboustranně rovnoměrně rozmístěných kovových segmentů. K odběru slouží sběrná ramínka s kartáčky, odvádějící náboj do kondenzátorů (Leydenské láhve). K těmto kolektorovým bodům je v úhlu 45° umístěna neutralizační tyč oboustranně vybavená sběrnými kartáčky. Pomocí této tyče se vyrovnávají náboje kovových fóliích na protilehlých stranách. Druhá neutralizační tyč na zadní straně kotoučů je vůči první posunuta o 90°.

—————————————-

CO OBSAHUJÍ „HRNCE“ PO STRANÁCH?
(jeden z možných designů „transformačních kondenzátorů“)

Obal z je perforovaného hliníkového plechu; vnitřní válce z kompaktního měděného plechu.

– „air spacing“ – „air gaps“ – vzduchové mezery
– A – kruhový magnet (např. z reproduktoru)
– B – bifilární cívka ze dvou navzájem zkroucených drátů
– C – centrální měděná spirála (elektroda)
– D – aluminiový kryt (možná dva)
– E – měděný kryt (možná dva)
– F – plastové mezikroužky

Mnohým připadají mysteriózní oba válce v popředí Testatiky .

Podle různých informací jsem si vytvořil hrubý názor, znázorněný v tomto schématu, který se asi blíží vysvětlení toho, co se v této dvojici bubnů vlastně odehrává. Zdá se, že jde o kombinaci dvou do sebe vsunutých měděných válců, opatřených dvěma stínítky z perforovaného aluminiového plechu.

Uprostřed je šest nebo více kruhových (toroidních) magnetů, na nichž jsou navinuty cívky. Mnozí myslí, že by mohly mít bifilární vinutí. Mezi jednotlivými magnety jsou vzduchové mezery, možná vyplněné plastovými rozpěrkami. Středem, tedy otvory v magnetech, prochází jediná měděná nebo hliníková spirála. Je možné, i když zdaleka ne jisté, že na dně každého bubnu je uzemnění, jímž jsou všechny komponenty propojeny. Neberte mne v tom za slovo, ale připomíná mi to obráceně zapojenou zapalovací cívku, opatřenou měděným a hliníkovým stíněním.

Nejsem si jist rolí jakou zde hrají magnety, ale Tesla v návrzích některých svých obvodů na střídavý proud použil magnetického pole, aby získal stejnosměrné napětí, obdobně jako z výstupu moderní diody.

Některé známé okolnosti

Konstantní výstup: 230 V při 13 A – jmenovitý výkon >3kW pulsujícího stejnosměrného proudu

Rozměry stroje: šířka 110 cm, hloubka 45 cm, výška 60 cm; váha přibližně 20 kg.

Automotivní pohon na principu „toku ESF“, odebíraného sběrači z motoricky poháněné dvojice protiběžně rotujících lamel.

Stroj je spuštěn ručně, roztočením jednoho z kotoučů. Poté nevyžaduje žádný další příkon.

Jakmile je aparát v chodu nelze jím pootáčet, jinak se zastaví.

Vzduch v prostoru v němž pracuje se ochladí (neměřeno, jde o opakovaně popisovaný subjektivní pocit přítomných).

Dodatečné informace

Zdá se, že existuje verze s jediným deseticentimetrovým kotoučem o výkonu 300 W, ale není o ní moc známo.Mnozí si u jednoho zařízení povšimli malého motorku pohánějícího kotouče.

Dopisy

Nepotvrzená informace, kterou jsem obdržel 28. října 1997.

Korespondent píše:

Myslím si, že energie přichází z jiné energetické hladiny, a že toroidální prstencové oscilace magnetického pole mohou působit jako katalyzátor přenosu. Uprostřed magnetické šachty ve velkých „nádobách“ může být „drát“. Don Kelly ze S.E.A. mi řekl, že je to stejná elektroda jako ty, které popsal profesor Marinov u malého stroje. Píše: „Kondenzátory mají zvenčí cylindrickou mřížku skrývající cylindrický plastový izolátor s měděnou spirálou uprostřed. Viděl jsem vnitřek jednoho z nich, který patří k malému přístroji a nejsou tam ŽÁDNÉ MAGNETY.“

Co se permanentních magnetů týče, jeden z mých přátel (Luzi Cathomen – viz The Linden Report 1994) řekl, že nejvyšší účinek je vždy uprostřed, mezi póly magnetů, a to i v případě kruhových magnetů uložených na sebe. Na podobný magnet navinutá cívka by pak možná mohla sloužit k akumulaci energie.

Podle U. V. Sandera: „… kdyby někdo pochopil, co se dělo při ´lindenském experimentu´, pochopil by i princip funkce Testatiky.“ Namísto šedesáticentimetrové drátěné smyčky zkuste na drát, omotaný okolo podkovového magnetu připojit  Wimhurstův generátor statické elektřiny, a pak zkuste mezi póly magnetu vložit plochý CuAl kondenzátor. Možná z něj namísto statické elektřiny poleze stejnosměrný proud…

Report od Methernithů z Linden, Switzerland.
Albert Hauser

Spolu se dvěma společníky jsem 14. února 1986 navštívil lindenské společenství Methernithů. Za čtyřhodinové návštěvy jsme udělali následující postřehy. (Moje krátká zpráva v té věci vyšla ve věstníku asociace „DIFOT-News“ číslo. 5, z května 1986 a pak v UFO-Contact číslo. 6, 1986 a poslední, anglická verze, u stejného vydavatele v únoru 1987. Lidé v Linden mě žádali abychom naše postřehy nepublikovali ve velkých časopisech.)

Během návštěvy jsem měl možnost prodiskutovat vlastní postřehy a názory s ostatními návštěvníky. Mimoto jsme už předtím viděli dost dobré obrázky, a měli zprávy od jiných návštěvníků. Byly ostatně otištěny i ve větších denících. I když tuto technologii už vidělo relativně hodně lidí, zůstala až dosud nepochopena. Vycházeje z loajality k našim hostitelům a abychom se vyvarovali nedorozumění, špatné reputaci a zabránili možnému zneužití zařízení, rozhodli jsme formulovat svůj úsudek takto:

Merenité se sami označují za společenství prvotních křesťanů. Jejich společenství čítá přibližně 200 osob. Žijí „biblicky“ pospolu, mají svou vlastní školu, továrnu na stroje, zelinářství a také filmový ateliér. Důvod proč nechtějí publikovat princip vyšší technologie, mimochodem vyvinuté už před takřka 30 lety, spočívá hlavně v obavě z možnosti zneužití zbrojním průmyslem.

K vlastnímu zařízení

Je už dobře známo, že aparát musí být spuštěno ručně, a pak už je samoběžný (automotivní).

Technické parametry jsou částečně známy a odpovídající data jsou uvedena v tabulce.

Za naší návštěvy byla k velkému aparátu připojena 1000 wattová žárovka. Samotný stroj je zhotoven převážně z běžně dostupných součástek a materiálů. Předváděný typ váží zhruba 20kg – základová deska je dřevěná a zbytek z největší části z plexiskla.

poz. 1 – Plexisklový kotouč o průměru 500 mm a tloušťce 5 mm, opatřený 50 lamelami (snad z chrómové oceli nebo obdobně vypadajícího materiálu) o rozměrech přibližně 0,2 x 20 x 160 mm, umístěných pouze na vnější straně povrchu kotouče jemuž říkají „oblak“.

poz. 2 – Disk stejné velikosti jako čelní kotouč, patrně z téhož, ale jinak zbarveného materiálu, rotující opačným směrem. Je vybaven 2x 50 lamelami umístěnými po obou stranách. Tomuto kotouči říkají „Země“.

poz. 3 – Převod na hřídeli slouží k nastavení otáček kotoučů (poz. číslo. 1 a 2) udržovanou na 60 ot/min. Lamely jsou poháněny řemínkem.

poz. 4 – Lamely – lehce zmagnetizované -, jsou vyrobeny patrně z materiálu odolávajícího koronální oxidaci (nebo jsou čímsi potaženy).

poz. 5 – Bezdotykové sběrače (tastery) jsou z perforovaného plechu. Dalších osm bezkontaktních elektrod je na přední a patrně stejný počet i na zadní straně kotoučů. Tyto elektrody nejsou situovány paralelně s disky, jsou pootočitelné kolem svého poloměru a sestávají z prostřídaných vrstev perforovaného kovu a izolačních vložek.

poz. 6 – Koaxiální akrylové trubice proložené třemi leštěnými válci z perforovaného plechu. V centru je umístěna bifilární cívka vinutá na magnetickém jádru.

poz. 7 a poz. 8 – dva menší ležaté „kondenzátory“

poz. 9 – Skleněný válec obsahující hliníkovou spirálu – byla použita soustružnická hoblina.

poz. 10 – Podkovové magnety s bifilárně navinutými cívkami, mezi jejichž póly jsou bloky ze střídavě prokládaných vrstev izolačních desek a perforovaných plechů  (viz „lindenský pokus“).

poz. 12 – Patrně usměrňovač – podélný perforovaný plech umístěný vertikálně kolem cívky. Skleněný obal obsahuje jeden nebo několik krystalů. Podle dojmu ostatních návštěvníků jsou koncové čepičky skleněného válce magnetické. Podle mého soudu tento systém nevyžaduje vakuum, protože usměrňovač na menším předvedeném aparátu byl úplně otevřený.

O elektrickém zapojení jednotlivých součástí se lze zmínit jen povrchně. Je zde zřejmá podobnost se starým známým „Wimhurstem“, jenže zde je mnohem víc elektrod. (Wimhurst jich má celkem 6, z toho 4 jsou dotykové.)

Horizontálně umístěné snímače stejně jako u „Wimhursta“ přenášejí vysoké napětí na pozici 6.

Otevřenou otázkou je funkce obou centrálních podkovových magnetů a podpovrchových zapojení – mnoho kovových součástí je propojeno interně – včetně poz. 7 a 8, a také dalších částí, jako např. poz. 9, 10 a 12.

Místo odběru výkonu, na náčrtku na svorkách (+) a (-), je na barevných snímcích připojeno červeným a modrým vedením ke dvěma kovovým prstencům na vrcholku poz. 6.

Podle mínění jiných návštěvníků by silná dřevěná základová deska mohla sestávat z několika vrstev prostřídaných perforovaných plechů a izolačních desek, a takto tvořit další velký kondenzátor.

Později byl spuštěn i menší stroj, který pak běžel asi 2 hodiny. Testovali jsme ho jen měřicími přístroji. – to znamená, že nebyl zatížen žádným odporem. Podle měření soudím, že jeho výkon je asi 200 W.

Překvapující bylo, že tento typ s jediným diskem o průměru asi 12 cm byl velmi lehký, vážíl asi jen 1 kg. Celá konstrukce mnohem jednodušší (mimo kotoučů prakticky jen několik „kondenzátorů“).

Mechanizmus zajišťující samoběžný pohon vypadal jako tradiční DC motor, který poháněl kotouč prostřednictvím tenkého řemínku.

Translation gewo 2002 www.gewo.applet.cz

(OBRÁZKY! POZOR! STRÁNKA SE NATAHUJE DLOUHO, ALE ZATO OBSAHUJE NEJLEPŠÍ OBRÁZKY, KTERÉ LZE SEHNAT)

P.S. Některé obrázky a nákresy zatím bohužel chybí, ale pokusím se je odněkud vykutat Je zajímavé, jak málo lidí o tomhle ví. V podstatě se všechen zájem probudil až po oznámení irského vynálezu. Tak co? Nezmizíme i vzdor současnému blahobytu načas v kůlnách a garážích?  :-))