FOLK NA SLOVENSKU – hudbu takzvaných menšinových žánrů na Slovensku

FOLK NA SLOVENSKU
Vydavatelství Hudební centrum Bratislava se rozhodlo udělat užitečnou a záslužnou věc. Začalo mapovat hudbu takzvaných menšinových žánrů na Slovensku. Po vydání například Slovníku slovenského jazzu, publikace Blues na Slovensku a dalších připravuje na konec tohoto roku vydání knihy Folk na Slovensku od zasvěcených autorů Miloše Janouška, Hany Daubnerová a Petra Lachký. Nabízíme vám několik vybraných rukopisných ukázek z kapitoly Historie slovenského folku, ilustrovaných pár texty špičkových Slovenská představitelů tohoto žánru.
V šedesátých a vlastně i počátkem sedmdesátých let bylo Slovensko – minimálně alespoň z hlediska folku – panenskou krajinou, terra plana, místem, které se zvyklo označovat v mapách nápisem „Hic sunt leones“. A tento dobrodružný kolorit si zachovalo ještě dost dlouho poté, jak se zde objevili první písničkáři. Mnozí novináři a redaktoři v médiích si zaměňovali pojem folk a folklór, divokých se, proč dotyční umělci vystupují v džínách a kde mají cimbál (to zejména v šedesátých letech), později, v období normalizace sedmdesátých let zas stejně suverénně dávali již ideově podkování úředníci, ale i preventivně opatrní dramaturgové rovnítko mezi folk a Protestsong, a jak a priori podezřelý žánr ho vyškrtávali z vysílání az klubů.

Přestože v šedesátých letech ve světě kulminovalo, resp. právě končilo „zlaté“ období folkového revivalům a jeho hvězdy vyprodávaly největší koncertní sály, za železnou oponu tehdejšího Československa pronikalo jen málo informací. Obrovským impulsem byly československé koncerty Pete Seegera v roce 1964. I když prvotní důvody importu této živé folkové legendy byly jako obvykle ideové (levicově orientovaný Američan s visačkou politicky pronásledovaného umělce byl přijatelný i pro tehdejších strážce ideové čistoty), na koncertech v Praze av Ostravě jsme měli možnost poprvé na vlastní oči vidět archetyp folkového písničkáře v té nejlepší formě a rovněž poprvé vidět a slyšet autentický model folkového koncertu – s brilantními instrumentálními výkony, rozospievaním publika as komentáři mezi písničkami.

Co se týče poezie a textů, velmi důležitým mezníkem a inspiračním zdrojem pro nadějné písničkářů byla poezie liverpoolské scény. Vyšla v roce 1967 v šestém čísle neocenitelné Revue světové literatury a ukázala nový způsob textování a práce se slovem. O tom, jak důležitý to byl impuls, by mohl mluvit například Pavol Hammel – ten z této antologie zhudebnil a pod názvem Jakýsi cizinec hrával text Rogera McGougha Mama (skříně jsou plné pěšáků). Další důkaz, že folkové texty mohou být u nás akceptovány i jako poezie, přinesla opět Revue světové literatury počátkem sedmdesátých let v podobě profilu 8 písní Boba Dylana (překlad Ján Štrasser). Při pohledu na světovou folkovou scénu bylo jasné, že šlo opravdu jen o špičku obrovského ledovce, člověk však musel být vděčný i za to.

První vlna – hledačů (šedesátá a sedmdesátá léta)
Je tedy zřejmé, že v takové situaci nebyly začátky žánru ani tak moc o navazování na tradice či o napodobování vzorů, ale spíše o hledání cesty. Slovenský folk začínal prakticky z ničeho, na zelené louce. Na rozdíl od českého folku, který přece jen mohl navázat na tradice trampské písně a městského folklóru, slovenský folk si musel hledat svou cestu, své vlastní výrazové prostředky, vlastní jazyk a témata. Obvykle tradovaný názor, že slovenský folk navazuje na český, platí jen do určité míry, a také to přibližně až od poloviny sedmdesátých let. Podobně jako v rocku, i ve folku bylo na Slovensku toto první období především obdobím hľadačstva.
V naší historii připadá úloha jakýchsi folkových věrozvěstů a „praotců slovenského folku“ především dvěma osobnostem – Samovi Ivaška a Pavlovi Hammelem. Samo Ivaška, divadelník a loutkář z Banské Bystrice, začínal jako klasický folkový zpěvák, sólista s kytarou. Po několika vystoupeních na Slovensku se v květnu 1970 objevil dříve náhodou než záměrně i na prvním pražském Folk singers festivalu. „Urostlý, černovlasý, s frajersky puntíkovaný šátkem v kostkované halence a kdysi bílé vestě s beránčím kožešinou,“ nadšeně popisovali čeští publicisté slovenského písničkáře. Nešlo však jen o povrchní euforii nad bukolický stylizací: „Nikdo ho v Praze neznal, nikdo ho neslyším, jenom ho doprovázela pověst talentovaného interpreta protestsongu,“ dodávaly noviny jedním dechem. Balady a písně vycházející ze slovenského folklóru si rychle získaly své publikum a ohlas potvrdili i úspěšné vystoupení na několika ročnících Folk & country festivalu v Praze (pomáhal s ním i dnešní renomovaný „klasický“ kytarista a vysokoškolský pedagog, profesor Jozef Zsapka). Jako prvnímu Slovenské písničkář se mu podařilo zaznamenat svoji tvorbu iv televizi v několika televizních recitálech a autorských programech. A do třetice – píseň „Nebuď taková překvapená“ vyšla na single Supraphonu (19

Pavol Hammel od začátku rozděloval své aktivity na dvě oblasti – byla to jednak skupina Proudy (její bigbítové podobu i repertoár formovala především osobnost Mariána Vargy), ale přitom vystupoval i na ryze folkových nebo folk & country akcích. Zde měli místo především Hammelově folkově znějící skladby, jako například již zmíněný Jakýsi cizinec, Šest starců nebo Zpívám si píseň. Podobně jako Ivaška, i Hammel vzbuzoval pozornost a (rozhodně nejen zdvořilostní) zájem i v Čechách. Důkazem toho byla například v roce 1971 Cena za sólový výkon na 2. folk & country festivalu v Praze a zároveň v témže roce i 2. místo v anketě Osobnost roku folk & country. Aby se však na Slovensku Proudy dostali do televize, musela tato výsostně autorská skupina odvést svou daň v podobě nepříliš šťastné cover verze skladby Massachussetts v Malé televizní hitparádě. Na rozdíl od Ivaška tedy Hammel neměl o pozici původní tvorby na Slovensku iluze. „Člověk musí u nás udělat nejprve podraz a potom si ho všimnou …“ roztrpčeně psal v listu publicisty Jiřímu Černému. (ČERNÝ, J: „Uvádějte mě v rámci proudy“. Aktuality Melodie, ročník 2, č. 23, 1970, s.1)

Začátek sedmdesátých let přináší na slovenský folkovou scénu další jména. Rok 1971 byl úspěšný především pro Margitu Šukajlovú, která měla v tomto období aktivity doslova na všech polích. Patřila k překvapením festivalu nových zpěváků populární hudby v Jihlavě, odkud si přivezla Stříbrnou řetěz, zúčastnila se III. folk & country festivalu v Praze i 3. festivalu politické písně v Berlíně. Přitom Šukajlová se od počátku považovala spíše za šansoniérka. Dalšími významnými písničkářka tohoto období byly Zuzana Lysonková-Houbová, zpěvačka temného hlasu a podobného šansonierskeho zaměření jako Šukajlová, a Zuzana Homolová.

Zuzana Homolová svým profesním zaměřením (vystudovala francouzský jazyk) by mohla být opět jen další šansoniérka s kytarou, ve skutečnosti však od počátku přinášela na slovenský scénu ten nejryzejší folkový projev. Paradoxně jí v tom pomohl studijní pobyt ve Francii, kde se seznámila nejen s angloamerického folkem, ale našla vlastní cestu k upravování Slovenská lidových balad. Její bratislavské začátky jsou spojeny s vystupováním v Divadle u Rolanda (po boku Jara Filipa) v legendární inscenaci Ostrovy. V neposlední míře v tomto období je třeba připomenout osobitého písničkáře Jiřího Bindzár. Už během svých studií v Praze skládal písně, i česky, a pretextovával písně Boba Dylana v nezaměnitelném Pezinské dialektu. A přestože jeho veřejná vystoupení se daly spočítat doslova na prstech rukou, písně rychle začali žít vlastním životem a zlidověly především mezi mladými lidmi, kteří určitě neměli ani tušení, že existuje nějaký Juraj Bindzár a že například morbidní píseň, která začínala slovy „V ulici poušti Nike už, na dlažbě kamenné leží ten muž „je vlastně novootextovaný dylanovský evergreen The Times They Are A-Changing …

Koncem první poloviny sedmdesátých let se začíná zintenzivňovat kontakt s českou folkovou scénou, která má mezitím za sebou již mnohem delší cestu. V Čechách už vyšel Krylov Bratříček, svůj album měla i dvojice Paleček-Janík, Supraphon koncem šedesátých let vydal první malé desky folkové edice (Jaroslav Hutka, Vladimír Veit), v časopise Melodie vycházeli fundované úvahy na téma folk a profilové články nejdůležitějších představitelů tohoto žánru . Na Slovensku udával tón především časopis Populár svým mainstreamovým zaměřením, a co se týče vydávání desek, vydáním singlu Zuzana Homolová Šlo dívka po vodu / Býval v horách jeden mlynář (Opus 1973) se konečně zdálo, že ledy se pohnuly. Jenže, jak se říká, vždy je všechno jinak – nahrávka lidových balad nebyla vytvořena pro singl, ale pocházela jen z archivu prešovského rozhlasu, a ani Zuzana Homolová tehdy nemohla tušit, že na další desku si počká více než patnáct let. Při jednom z bratislavských koncertů se Jaroslav Hutka seznámí s nahrávkami Zuzana Homolová, výsledkem je pozvání na společné koncerty s pražskými písničkář, až nakonec se Zuzana Homolová stává členkou sdružení Šafrán. V Praze začíná mluvit a psát o slovenské dvojici Katka Karovičová-Peter Topoľský, kteří pro křehkost písniček i projevu získaly označení „porcelánový folk“. V Praze vystupovali na deskách Semaforu a nebylo to první ani naposled, kdy slovenská písničkáři získali lepší renomé i popularitu v Čechách než doma …

V oblasti festivalů se toho zatím ještě mnoho nedělo. Už se sice objevily první organizátoři a první prohlídky, jako například v Bratislavě uspořádána Luna Silva, z níž se později, po dvou letech, rozvinula slovenská Porta nebo nitranská prohlídka Folk-V, ale zatím výrazně převažovalo především trampské nebo country zaměření.

Důležitou roli v procesu hledání sehrály malé mládežnické kluby, některé s vlastními scénami divadielok MJF. Takovým byl v letech 1976-1978 i Klub mládeže Jana užitek na bratislavských dílu pole (ObKaSS II), kde pracoval jeden z protagonistů trnavského plastických divadla MJF z Trnavy Marcel Šustek. Vedle „plastika“ zde hostovali české divadélka – Na okraji, Hanácké divadlo, konaly se zde literární a hudební akce a vystoupil zde například i francouzský písničkář Jean Paul Carr.

Z několika hledisek průlomovým byl 1. festival mládí v červenci 1976. Šlo o největší koncertní akci, jakou se dosud v socialistickém Československu podařilo uskutečnit a přestože označení „československý Woodstock“ bylo možno nadsazené, co se týče počtu návštěvníků rozhodne vystihovalo prelomovosť akce i hudební pestrost , jaká na otevřené scéně Pezinské amfiteátru defilovala. Rock, jazz a džezrock, folk, dokonce i folklór … Na jednom pódiu se setkali elektrifikovaných i akustickou muzikanti (Collegium musicum, Vladimír Mišík a Etc., Jaroslav Hutka, Modus, Vladimír Merta, Marsyas, Gabriel Jonáš aj.), a toto spojení i vzájemná koexistence spolu docela dobře fungovaly. Ze Slovenské písničkářů na festivalu vystoupily Margita Šukajlová a Miloš Janoušek.

Druhá vlna – (HLAVNĚ) MĚSTSKÝ FOLK (osmdesátá léta)
Přelom sedmdesátých a osmdesátých let byl ve znamení několika změn a událostí. Zuzana Homolová se svými baladami vystupuje na půdě Divadla P.O. Hviezdoslava (i když to bylo jen ve hře P. Kováčika Krčma pod zeleným stromem), redakce mainstreamového popularitě se otevřela novým externím dopisovatelům (Ladislav Snopko, Vladimír Petr, Ladislav Krnáč, Richard Müller aj.) A díky nim se začalo psát io jiných hudebních žánrech a interpretech, než dosud. A v Bratislavě vzniklo sdružení písničkářů Slunovrat.
slunovrat

Sdružení Slunovrat vzniklo jako výsledek setkání pěti písničkářů, jejichž od počátku spojovala především chuť hrát vlastní, původní skladby. Většina z nich už měla za sebou určité koncertní zkušenosti (Miloš Janoušek a Dušan Valuch vystupovali od poloviny sedmdesátých let v rámci divadielok révokazem, Pegasník a MI, později spolu jako písničkářský tandem, podobnou dvojici tvořili Ivan Hoffman a Peter Michalovič. Další skládající zpěvák a kytarista Julo Kazimír do slunovratu přivedl svého spoluhráče Ola Lachký a když po třetím koncertu se k této šestici přidal ještě Michael Vít, základní sestava slunovratu byla pohromadě.

Rozhodnutí vytvořit volné sdružení bylo částečně inspirováno pražským sdružením Šafrán a částečně i poznáním, že osamělý písničkář nemá v podstatě šanci. První koncert se uskutečnil 1. března 1979 v Divadle u Rolanda.

„Volba Rolanda nebyla náhodná. Jednak to byl v podstatě jeden z mála fungujících bratislavských klubů a kromě toho už od začátku bylo jasné, že je třeba vytvořit prostor, kde se pravidelně hraje, prostor, kam se diváci naučí chodit. Toto pravidelné vystupování, stála folková scéna byl vlastně jeden z důležitých kroků, které pomohly slunovratu etablovat se a vytvořit si jméno. Slunovrat nebyl prvním pokusem o folk v Bratislavě – jeho předchůdci si však nikdy nevytvořili dostatečný prostor, aby se dostali do povědomí. Jedno-dvě vystoupení za půl roku nestačilo k upoutání diváckého zájmu a už vůbec ne na jeho udržení. Navíc společné účinkování v jednom prostoru s Pegasníkom nebo s Faustem, ve kterých písničkáři vycítili spřízněné duše, dávalo šanci rozšířit divácké zázemí o vzájemné publikum. „JANOUŠEK, M .: Divadlo u Rolanda nebo Roland-retro. Thalia-press 1996, s. 100.

Slunovrat svým působením vytvořil nejen první stálou folkovou scénu, ale na rozdíl od svých předchůdců (ale také od tehdejší populární hudby) přišel s novým Textařsky jazykem as novými tématy: „V tvorbě členy slunovratu netřeba hledat řemeslné, profesionální jistoty v hráčském či pěveckém umění. jeho základním a jedinečným přínosem je v první řadě práce se živým slovem. Texty písní … vyplňují prázdné prostory hovorové slovenštiny v populární hudbě. Člověk při jejich poslechu konečně cítí, že žije v poslední třetině 20. století … (NES): Bratislavskí písničkáři. Večerník, 11. července 1980.

Slunovrat bylo od počátku především sdružením sólistů, ani tento status však nevylučoval další spolupráci ať už v rámci sdružení nebo s externími spoluhráči. Takže v rámci pravidelných pátečních koncertů vystoupilo množství muzikantů, ať už jako spoluhráči jednotlivých členů slunovratu (Fedor Frešo, Milan Tedla, Fero Griglák, Igor Jančár, Vlado Velecký, Karol Kňazovický a další) nebo jako hosté (Marián Varga, Vladimír Merta, Dáša Voňková , Emil Pospíšil, Jaro Filip, Jan Litecký-Šveda, Zuzana Homolová). V rámci večera se pořádaly výstavy, občas se organizovali a podepisovali různé ochranářské aktivity … Prostor na koncertech slunovratu dostávali i noví, začínající písničkáři (Igor Miščík, Andrea Gryzlovová-Andrade, Mirko Turčan).

Členy sdružení byly především písničkáři a základní podmínkou byla vlastní tvorba. Ze všech externích instrumentalistů se stal řádným členem slunovratu jen jediný – hráč na klarinet a píšťalky, Karol Svozil. Posledním „kooptován“ členem sdružení se stal Martin Mašek v rok 1983.

Skutečnost, že Slunovrat byl seskupením sólisty, nevylučovala další aktivity uvnitř sdružení ani navenek. Časem se v rámci sdružení vytvořila jakási „přidruženou platforma“ v podobě skupiny Jednofázové kvašení, kromě toho Miloš Janoušek postupně působil iv dalších dvou, na vícehlasé orientovaných skupinách. Pod názvem závorky existovalo seskupení (Zuzana Homolová, Tamara Koričanský, Július Kinček a Miloš Janoušek) s vokály na poměrně profesionální úrovni, avšak s hodně nesourodým repertoárem (vedle autorských, folkově orientovaných písních Z. Homolová a M. Janouška byly na repertoáru i skladby Mariána Varga, Jana Lehotského a texty Daniela Heviera). Folkovejšiu podobu reprezentovalo trio Homolová-Hoffman-Janoušek – opět trojhlasně, tentokrát však ve stylově čistším tvaru a s původním repertoárem.

Stále větší důležitost postupně získávají klubové scény. Kromě Rolanda, kde byla písničkářské tradice zakotvena již od poloviny sedmdesátých let, se písničkáři začínaly objevovat i na dalších pódiích. Po odchodu radošinců z prostoru na Sibiřské se zde vytvořil Divadelní klub. Ten měl sice divadlo v názvu i „popisu činnosti“, ale vedle literárních večerech a zajímavostech z kinematografie zde v letech 1979-1982 dostávali poměrně slušný prostor Folkové večery; pravidelně hrávali Kapky, poprvé se zde představila dlouho „neznámá“ písničkářka z Dunajské Stredy Soňa Horňáková, hráli a zpívali Miloš Janoušek, Paľo Vít … Folk měl své místo i v dalších, především vysokoškolských prostorách, např. v divadélko MI na Mladé garde, v klubu STEPS na Panenské ulici apod.

Klasickou folkovou linii v tomto období reprezentovala například skupina MAT nebo více na vokálech postavena Mana; zvláštní postavení si na zdejší amatérské scéně udržovali Kapky. Tato skupina spojovala tři výrazné osobnosti – skladatele a aranžéra Lojza BEREC a zpěváky Martu Benešovou a Kala Zúrika. Dříve popfolkový než striktně folkový repertoár si nekladl žádné stylové omezení, procházel od zhudebnění poezie až ke kabaretním popěvky a od začátku upoutával bohatými a nápaditými aranžemi. Svůj okruh diváků měla i skupina Prešporok, sdružená kolem autorů Klimenta Ondrejka a Kamila Vilinoviča a jen málokdo si dnes uvědomuje, že v této skupině začínal další významný zpěvák slovenské populární hudby Robo Grigorov. První ocenění (především na oficiálních festivalech) už získávala i písničkářka se zajímavým bluesovým cítěním, Soňa Horňáková, svými náročnými a propracovanými vokálními party upoutalo z Many vzniklé Sklo.

V osmdesátých letech se začaly organizovat i větší folkové akce, jako například Prohlídka městského folku v ŠD J. Hronca. Kromě již relativně etablovaných představitelů tohoto žánru se na prohlídce představili i prešovská skupina PUKA a začínající Peter Nagy I když mladý Prešovčan vystupoval jako Folkert a jeho ne zcela běžná fingerpickingová kytarová technika vzbuzovala respekt (např. V instrumentální verzi skladby The Entertainer od Scotta Joplin), přítomen recenzent už tehdy upozornil na Nagyová oscilování mezi folkem a středním proudem ( „..zaplnil sál líbivý, z běžné populární hudby vycházejícími písničkami, které v konečném důsledku patří spíše k střednímu proudu jako k samotnému městskému folku.“) (nes): Městský folk. Večerník 20. května 1981. I sdružení Slunovrat (především díky organizačnímu úsilí Petra Michalovice) od roku 1981 organizovalo své výroční koncerty, rozšířené o dalších hostů ze Slovenska az Čech (Kapky, Oldřich Janota, Petr Lutka, Emil Pospíšil, Folk Team, Jakub Noha , Jablkoň aj.). Koncerty se nejprve nesly pod názvem Letní Slunovrat, později k nim přibyla jejich zimní obdoba – Folkové Vánoce. Důležitým momentem těchto koncertů bylo, že Slovenská písničkáři zde byly nejen v pozici hostitelů, ale v praxi se takto realizovalo dlouho (a vlastně ani dlouho poté) nevídané, partnersky rovnocenné setkání slovenského a českého folku. Tyto „slunovrat-Festy“ se však již neodehrávaly v malém Rolande, ale ve vždy vyprodané sále Domu kultury na Vajnorské ulici. Právě tato sál začala být dalším důležitým bratislavským koncertním centrem.

V letech 1982 až 1994 se zde sešli lidé s podobným hodnotovým cítěním. Alena Kaclerová, Pavel Králík, Marcel Šustek a další dávali na půdě Obvodního kulturního a společenského střediska Vajnorská prostor alternativním žánrem v celé šíři tohoto pojmu. Vedle divadle (Hanácké divadlo, Divadlo Na provázku) zde měli své místo i menšinové hudební žánry, a kromě prohlídky Folk a výročních koncertů slunovratu se na Vajnorské například konala i další akce s názvem Country – ta však rovněž poskytovala prostor i folkovým muzikantem. S podporou tehdejšího ředitele Milana Krištofovič se na zde realizovali aktivity, které stejnou měrou – i když z různých důvodů -vzbudzovali pozornost diváků, ale i strážců „ideové čistoty“. Ne náhodou se na Vajnorské později, koncem osmdesátých let, uskutečnil významný projekt Ladislava Agnesa Snopko Dotyky a spojení (hudebně literárně-výtvarné spojení; účinkovali zde například Jaro Filip, Jiří Stivín, Dežo Ursíny, Jednofázové kvašení, Zuzana Homolová), hrál se džez , rock, folk, a stejně ne náhodou právě zde po pádu komunismu, počátkem roku 1990, vystoupil i Karel Kryl. Kromě takových, často spíše nadšeneckému organizovaných prohlídkách, však folk dostal prostor už i na podstatně pevnější Hudebním festivalu mladých v Bojnicích. V roce 1981 byl folkové hudbě věnován hned první večer festivalu a vystoupily zde např. Vločka, Kapky, Soňa Horňáková, Peter Nagy, Dušan Valuch, Peter Michalovič, Karel Plíhal a Průdušky. Ale i v dalších ročnících zde měl folk své místo (Inoväť, TBC, Luscinia, Štefan Vida, Hrot, Geneze, A proč ne, Fragment, Bazar a další.)

V roce 1982 v Bratislavě k akcím jako Blues na Dunaji, Koncert populární, Poetická lyra a Koncert mladých (na ty se Folk hudebníci dostávali alespoň občas) přibyla i jednoznačně na folk orientovaná prohlídka Folkfórum. Hned první večer se představili čeští písničkáři Jakub Noha, Oldřich Janota, Emil Pospíšil, Vladimír Mišík a Marsyas a ze Slovenské zástupců zde vystoupili Z. Homolová, Kapky a Slunovrat. Folkfórum se svými sedmi ročníky patřilo k nejdéle existujícím prohlídkám folkové hudby na Slovensku. Nezanedbatelné místo si folk v osmdesátých letech vydobyl na festivalu Kremnické gagy, a to prakticky hned od jeho prvních ročníků. Není se ani čemu divit … Vždyť satira, sarkasmus, absurdita, zesměšňování tabu – to byla parketa, na níž se písničkáři cítili jako doma. Takže na Gagoch ​​se objevovaly jména jako Slunovrat, Marián Bumbala, LOJZO, Bratislava nebo Peter Janků …

Průvodním jevem, který v sedmdesátých a osmdesátých letech dokázal nesmírně komplikovat život stejně profesionálům i amatérům, byl systém všelijakých schvalování, posuzování a rekvalifikací. V podstatě každý veřejně prezentovaný text, každý (i hudební) program bylo třeba nechat si posoudit a schválit (včetně doprovodného slova). Hudebníci se museli ucházet o kvalifikaci a když ji získali, museli ji opětovně potvrzovat takzvanými rekvalifikaci. Kvalifikace a rekvalifikace byly vlastně zkoušky, na kterých umělci museli před komisí prokázat znalosti nejen z hudební, ale také z politicko-společenské oblasti. Kdo prošel zkouškami, získal oficiální kvalifikační stupeň, „papír“. Umělci bez „papíru“ měli jen minimální šanci na hraní na oficiálních scénách a prakticky nulovou šanci získat za své vystoupení honorář. Jak se však ukázalo, ani dotyčná kvalifikace nezaručovala bezstarostné vystupování, protože státní agentura mohla provinilého nebo neposlušného umělce kdykoliv přestat zprostředkovat a tím i zabránit jeho vystupování. I když se tvářily jako odborné kritérium, kvalifikace byly v podstatě nástrojem pro regulaci poslušnosti a konformnosti umělců.

Protože mnohé kluby a kulturní domy se z opatrnosti báli zvát „neoficiálních“ umělců, někteří z písničkářů se pokusili o profesionalizaci alespoň z toho důvodu, aby se vyhnuli problémům s pořadateli. Pokusy to byly většinou spíše neúspěšné a jejich průběh často tragikomický, jako například když Ivan Hoffman odmítl hrát před doslova šokovanou zkušební komisí předložen kytarový part „z listu“ s odůvodněním, že on noty nezná a ani jejich znát nepotřebuje, protože své písně si skládá sám . Okřídlenou se stala pochvalná poznámka jednoho z členů komise, že „takový Dylan by si u nás ani neškrtí …“

Pronikání folku do oficiálních institucí bylo jen pozvolné a spíše sporadické. Občas písničkářů pozvali do svých rozhlasových pořadů Stano Štepka s Milanem Markovičem, dramaturg Július Kinček prosadil v České televizi dvě relace, věnované tomuto žánru – Folkové přeměny a Zrcadlení – a Slovenský rozhlas pro své potřeby (a archiv) zaznamenal tvorbu některých písničkářů (dodnes se v SRo av STV mezi tzv. „trvalkami“ nachází množství zajímavých a často i raritních nahrávek, které zřejmě už nikdy nikdo nebude pouštět); pro monopolní vydavatelství Opus však tento žánr jakoby ani neexistoval. V českém časopise Mladý svět se sice objevila krátká zprávička o tom, že se připravuje sampler slunovratu, k jeho realizaci však nikdy nedošlo, stejně i LP deska Zuzana Homolová byla několikrát zařazena do dramaturgického plánu, aby vzápětí zas byla z něj vyřazena nebo nahrazena jiným interpretem .

Velký ohlas na Porte mělo v roce 1983 vystoupení skupiny LOJZO a její „dlažebního folku“. „Lojza“ přinesly – i na poměry pestré české folkové scény – neobvykle strhující nasazení, plebejské image, a nakažlivý, nekomplikovaný humor ( „A co teprv Lojzo, neuvěřitelně vtipný dlažební folk z Prahy?“) Klos, Č: Porta živorodá. Melodie: roč. 21, č. 10, 1983, s. 304 a důvodně se v Čechách staly jednou z nejpopulárnějších Slovenské folkových skupin. Na překvapenou otázku českého novináře, kde se na Slovensku nabrala taková hudba, odpověděl Marián Kochanský: „Nejsme jediní ani docela první na Slovensku. I když tradic zde příliš mnoho není, máme svých předchůdců. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let za ně můžeme označit například Kapky, Slunovrat nebo Bratislava. Nedají se vynechat, i když jména možná někomu nic neřeknou. “ Sniegoň, T .: Lojza. Mladý svět, č. 7, 1985

Ve stejném roce má své první vystoupení Piešťanská skupina Sluníčko, tehdy ještě pod názvem Folkové sdružení Bahno. Název kapely se od té doby několikrát změnil (v jistém období existovaly i jako Punto a rybí hlavy), humor a pódiové „nasazení“ však zůstaly chválabohu nezměněny.

Martinské folkfórum

Stredoslovenské město Martin se i přes své bohaté kulturní historii stalo v jistém směru synonymem ideologické absurdnosti. Přičinil se o to především festival politické písně, na kterém museli profesionální umělci dokazovat svou oddanost režimu, a pro mladé, začínající zpěváky a hudebníky se – díky naznačené ochotě ke konformismu – otevírala vhodná startovní dráha pro další působení na oficiální scéně. Příležitostí k rozehrání absurdního divadla bylo vždy dost – večery věnované výročí založení Komsomolu, Socialistického svazu mládeže či Komunistické strany, besedy umělců s dělníky sponzorských závodů, názvy tematických večerů jako například Ráno revoluce, vhodným směrem zaměřené protestní či oslavné texty …

Je možno do jisté míry paradox, že právě v domovském městě tohoto ideologického festivalu vznikla nová hudební prohlídka, která s oficiální ideologií měla pramálo společného. Parta z Klubu mládeže při Dome kultury ROH ZŤS Martin (vedoucí klubu Jan Farský, pozdější režisér Folkfóra Milan Lesák, divadelník Rasťo Piško, literát Jan Brezina, písničkář Josef Zrník, Alena Lámiová, Silvia Hamzová a další) již za sebou měla úspěšné pořádání koncertů v rámci cyklu Pravidelně třináctého a na základě dobrých zkušeností se rozhodli zorganizovat něco, co na Slovensku ještě nebylo – skutečný folkový festival. Je sice pravdou, že organizátoři se zaštítili hlavičkou místního Socialistického svazu mládeže (bez podobné „střechy“ vlastně v osmdesátých letech ani nebylo možné pořádat žádnou oficiální akci), ale všechno ostatní už bylo jen zkoušením hranic mezi možným a nemožným. Pozvánka na 2. ročník festivalu prohlašovala, že tato akce je „věnované 40. výročí osvobození Československa Sovětskou armádou a XII. Světovému festivalu mládeže a studentstva v Moskvě:“ Kdo z diváků Folkfóra však zažil vystoupení Eda klene, Ivana Hoffmana, Pavla Dobeše, Jiřího Bindzár či Vladimíra Merty, věděl své …

Úvodní koncert martinského folkfóra se uskutečnil 21. září 1984. V prvních ročnících prohlídky vystoupily jednak již etablovaní interpreti slovenského folku – Zuzana Homolová, sdružení Slunovrat, Bratislava, LOJZO, Kapky, Sluníčko, byly tu i čerství laureáti hlavních cen ze zaprášených cest – Sklo, skupina W-klub, a také vítězové Bojnického festivalu – skupiny Luscinia, a proč ne a Inoväť. Ale byly tu i zcela nové, nebo veřejnosti ne až tak známá jména, jako například Hrot, TBC, Batalion, Ľubomír Dovičín, No a co …, Igor Miščík, Neofolk, Dajana Kája Wágnerová, Vločka, Táňa Hylská, Dominanta, Zuzana Kiripolský, duo Tilia, Kolovrat, Bez pardonu …

Cílevědomé uvádění nových interpretů se stalo tradicí a zároveň i jedním z největších přínosů festivalu. Výběr adepty probíhal komisionální, na základě zaslaných nahrávek, a nejzajímavější z nich dostali šanci zúčastnit se soutěžní části festivalu. Během historie martinského folkfóra se zde objevilo několik desítek nových jmen, sólisty i kapel. Mnozí z nich existovaly jen krátce, jiní zanechali výrazný dojem a staly se součástí nejen dalších ročníků Folkfóra, ale i slovenské folkové scény. Velkou odezvu měli například hned první vystoupení Prešovčanov Eda Klen ( „Existuje zde i onen“ Jadrný Lidové národní spodek „, po kterém jsem volal v úvodu. Je jím (například) Edo Klena ..)“ VLASÁK, V .: Folk na Slovensku ( podle mně). Zpravodaj martinského folkfóra, 19.9.1987 a Dušana Pappa, jako zjevení působily písně Slovenská vystěhovalců v podání Joža Berana, upoutala i vokální křehkost a nápaditost martinských Dva až tři, „alternativní“ folk PVC Houba z Humenného, ​​instrumentální zručnost dua Harachrobák (Martin Brouk a miro Harach), bluesmeni Ján Litecký-Šveda a nitranská skupina Bluescompany, satirický humor Mariána Bumbalu (a divadélka Veritas) a recesistické texty „pražského Slováka“ Dušana Malota a Bratislavané Luboše Reiffersa, pod kůži se dostávali písně Jiřího Bindzár, ale zaujaly i další písničkáři (Inoväť, Dušan Dobiáš, Bobeš Zábojník + zaváhá Band, duo Smolej a Harmath, Michal Kurty, Kozanostra a jiní). A právě Martinské folkfórum názorně ukázalo, že silné písničkářské zázemí vyrůstá i na východě Slovenska.

Součástí martinského folkfóra byli i neodmyslitelné recitály již známých interpretů ze Slovenska i z Čech, přičemž za pozoruhodné lze považovat skutečnost, že publikum (alespoň co se týče návštěvnosti i ohlasů) považovalo vystoupení slovenský interpretů za stejně zajímavé a atraktivní jako recitály renomovaných českých hvězd. O důležitosti této prohlídky svědčí i fakt, že na každém ročníku martinského folkfóra se účastnili i organizátoři největšího českého folkového akce (ostravský Folkový kolotoč) a zde si vybíraly Slovenské Folkert na svou akci.

Martinské folkfórum skončilo svou existenci pátým ročníkem, v roce 1988. Důvodů bylo několik, přinejmenším neustále problémy se schvalováním stáli mnoho sil: „Nezapomenu, jak vždy ještě dvě hodiny před ohlášeným začátkem martinského folkfóra hrstka nadšených organizátorů nevěděla s jistotou, zda se festival připravovaný celého půl roku bude vůbec konat, zda ho národní výbor, stranický výbor a StB vůbec povolí, protože tam všude se musely předkládat texty ke schválení. Po pátém ročníku už organizátoři nenašli dost sil podstupovat nekonečné šikana a festival zrušili. “ Malota, D.:.Aby se koza perestrojka Nazrani. Obrana lidu, č. 24, 1990

Polovina osmdesátých let na Slovensku přinesla i novou větev folkové hudby, když vedle tzv. městském (nebo také světském) folku se začaly objevovat první interpreti a skladatelské osobnosti tzv. křesťanského folku (hudby později označené obecnějším názvem gospel). Na rozdíl od zahraniční folkové scény, kde se interpreti světského folku a gospelu setkávají i na společných akcích, na Slovensku žil gospel od začátku vlastním životem, měl vlastní prohlídky a festivaly. Světský a duchovní folk na Slovensku existovaly a existují vedle sebe, ale až na výjimky nedošlo k jejich propojení. Podobně vlastní cestou se vybrali i blues muzikanti. Pro svou hudbu našli celkem vhodné prostředí v hospodách, postupně se však začaly organizovat i bluesové kluby a festivaly.

V Čechách byl folk již od konce sedmdesátých let téměř nepřijatelný žánr a folkový písničkář byl „persona non grata“; koncem první poloviny osmdesátých let se však začaly kolem folku stahovat mračna i na Slovensku. Prvotní nezájem oficiálních institucí o folk z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vystřídal naopak zvýšený zájem až podezíravost. S povinností předkládat texty před většinou koncertů se písničkáři vypořádají různé. Někteří to odmítli i za cenu, že si zároveň znemožnily veřejné vystupování, jiní zas dávali schvalovat jedny texty, ty „nezávadné“, a hráli zcela jiné. Byla to hra na kočku a myš, která mohla, ale také nemusela vyjít.

Právě v tomto období se v Bratislavě uskutečnilo akci, které mělo na další hraní folku zejména v Bratislavě (ale i jinde na Slovensku) poměrně velký dopad. V době, kdy v Čechách i na Slovensku byly umělci jako Jaroslav Hutka, Vladimír Merta, Vladimír Mišík, Vlasta Třešňák, Oldřich Janota nebo Petr Lutka na černé listině a jejich jména byla tabu, se studentům bratislavské Přírodovědecké fakulty podařilo v klubu Primaf zorganizovat dvoudenní koncert , na kterém všechny tyto „tabu“ osobnosti vystoupily. A navíc slovenské barvy na akcí hájili Marián Varga a Slunovrat.

Z původně plánované dvoudenní akce se uskutečnil jen první večer. Druhý osobně zrušil děkan fakulty, kterého v noci vytáhli z postele příslušníci StB, zároveň začaly pro některé písničkářů první předvolání a výslechy. Ruku v ruce s tím se objevily i další zákazy. Přestože někteří písničkáři měli nahrávky u Slovkoncertu, Slovkoncert střídavě zprostředkovával a střídavě zas bojkotoval objednávky na jejich koncerty; vystoupení v televizi i v rozhlase se na dlouhou dobu prakticky rovnaly nule.

Ani v této situaci folkový život neopadl. Někteří Slovenské písničkáři (Zuzana Homolová, Slunovrat, LOJZO, Edo Klena) patřily již k poměrně stálým účinkujícím v českých klubech a na festivalech. Na bratislavské Divadelní fakultě VŠMU se v roce 1986 podařilo realizovat první slovenský folkrocková muzikál Býval v horách jeden mlynář (autoři Viki Janoušková / Miloš Janoušek) volně inspirovaný stejnojmennou lidovou baladou z repertoáru Z. Homolová. Objevily se také nové koncertní prohlídky, např. Štrkoveckého folková noc (1987 a 1988) v Bratislavě, Popradský folkový maratón (1987 a 1988) nebo Folkman v Levicích (1987), písničkář Juraj Bindzár organizuje první ze svých festivalů pod názvem Pezinské obstrleze (1988). Vedle již osvědčených interpretech se objevují nové písničkářské jména (Štefan Šanta, Sui Generis, Vlado Zeleznak, Jano nabz Duban, Zapomenutí, Embryo, Jen tak, Ad libitum a další).

Konec osmdesátých let byl i ve znamení dalších událostí. Definitivně se rozhodlo o uzavření bratislavského Divadla u Rolanda a s ním i důležité maloformistickej scény s téměř dvacetiletou tradicí. V televizi – paradoxně v Pionýrské vlaštovky – se začaly objevovat první „videoklipy“ Slovenská folkových interpretů. Zuzaně Homolová konečně vyšla první LP deska Čas odchází z domu, začal se nahrávat první sampler slovenského folku Folkový kolotoč a z vystoupení legendy folkové hudby Joan Baez na Bratislavské lyře se stal obrovský skandál.

Když organizátoři mezinárodního pop festivalu zvali tuto americkou hvězdu, zřejmě měli ještě v vzpomínkách obraz pokrokové bojovnice proti americké politice, a rozhodne netušili, že boj za lidská práva, který už léta tvořil nosný program této zpěvačky, se nemusí týkat jen Spojených států. Joan Baez nejprve z pódia pozdravila přítomného disidenta Václava Havla, aby vzápětí – za zděšeného úžasu organizátory – na scénu pozvala tehdy už zakázaného Ivana Hoffmana. ( „Vrchol vystoupení Baezová však nastal tehdy, když na pódium pozvala folkového zpěváka Ivana Hoffmana, který začal s písní Ať mi neříkají. Její text evidentně kritizoval tehdejší režim. Doslova po prvních taktech byl na příkaz“ shora „Hoffmanovi vypnutý mikrofon. Přítomní estébáci následně spustili křik, aby Hoffman hlas, přestože už odpojen od mikrofonu, úplně zanikl. Paradoxem je, že zpěvák dospíval píseň až do konce, ačkoli bez zapnutého mikrofonu. „kRÁL, J .: Malá vzpomínka na velký festival. Slovo č. 27, 2005 .)

Právě Ivan Hoffman se stal jedním ze symbolů tzv. Sametové revoluce a jeho píseň Slíbili jsme si lásku její hymnou. Završením jedné etapy a určitým zadostiučiněním pro slovenský folk byl televizí přenášen koncert Vánoce bez násilí, kde vedle Karlu kryl vystoupili i Jaro Filip, Zuzana Homolová, Pepa Nos, Ivan Hoffman, Jednofázové kvašení a Sklo.

VLADIMÍR Skalský